Zabiju vraha své dcery

John Doakes byl odsouzen na doživotí za vraždu dospívající Kelly Farham (18). Její zničená matka Jean se svěřila, že mu přísahala strašnou pomstu. Jean Farham čekala víc než dva roky, než mohla stanout tváří v tvář vrahovi své dcery. Jean (45) se statečně odvážila k sou­du, aby vyslechla příšerné podrobnosti o tom, jak kokainem nadopovaný Doakes (37) brutálně znásilnil a ubodal Kelly, nadějnou modelku, přímo před jejím rodinným domkem poblíž jihoanglického města Exeteru.

Zločinec byl minulý měsíc odsouzen na doživotí za Kellyinu vraždu. Ale trest nepřinesl zlomené matce Jean útěchu. Nedávno se se slzami v očích svěřila: „Komu záleží na tom, jestli je ve vězení? Je naživu a dýchá - a dokud se tohle nezmění, případ pro mě nebude uzavřený. Nyní s jistotou vím, že dokážu žít dál jen v případě, že uvidím v novinách titulek ‚Včera v noci byl zabit John Doakes‘. To dopřeje mé dcerce klid.“ A dodává: „Ať nikdo nepochybuje o tom, že až dostanu sebemenší příležitost, zabiju ho. A ráda za to půjdu do vězení, protože můj život skončil ve chvíli, kdy zemřela má dcera.“

Brutální vražda před více než dvěma lety šokovala celou britskou veřejnost. Kelly slavila osmnácté narozeniny v jednom z exeterských klubů. Domů ji vezl její přítel Larry Parrow (22), se kterým se cestou pohádala. Vysadil ji u její­ho domu. Byly už dvě hodiny po půlnoci a ke dveřím to měla jen pár kroků. Ráno v půl sedmé objevil její mrtvé tělo soused. Byla znásilněná, zbitá a sedmkrát bodnutá. Jean dodnes pronásleduje vzpomínka na to, jak musela jít identifikovat tělo své dcery. Říká: „Ve chvíli, kdy jsem uviděla Kelly ležet na studeném bílém stole posetou hroznými bodnými ranami, přísahala jsem, že toho netvora dostanu.

Viděla jsem její nádherné vlasy slepené zaschlou krví, rozšklebený řez na krku a věděla jsem, že nebudu mít klid, dokud bude ten odporný vrah naživu.“ Doakes je otcem dvou dětí a na svém kontě má již pět trestů za sexuální delikty a násilné činy, včetně znásilnění a pobodání australské student-ky v roce 1998. Policie je přesvědčena, že spáchal i jiné vraždy, nic dalšího se mu však nepodařilo dokázat. „Nenávist je pocit, který jsem nikdy nechápala, dokud jsem se nepodívala tomu netvorovi do očí,“ prohlašuje Jean. „Ale teď se jí přímo živím, protože je to to jediné, co dává mému životu smysl.

Setkání s realitou

„Přišla jsem do soudní síně a rozhlížela se po něčem, co bych mu mohla vrazit do krku - tužka, pero, velký klíč. Chtěla jsem mu přeříznout krční tepnu, jako to udělal mojí holčičce. Rozříznout mu hlasivky, jako to provedl Kelly, aby nemohla křičet o pomoc. Chtěla jsem, aby poslední, co uslyší, byl můj hlas.“ A dodává: „Při přelíčení jsem slyšela strašlivé věci, které by žádná matka nikdy neměla slyšet.

Jeho úchylné výmluvy, že Kelly nezabil, že jen sexuálně zneužil její mrtvolu, když o ni náhodou zakopl. Proboha, copak si myslí, že jsme tak hloupí? Jediné, co mi přináší alespoň malou útěchu, je, že když ji znásilňoval, byla už skutečně mrtvá. A tak už ani nevnímala, jaké hrůzy s ní dál prováděl.“ Jean od dceřiny smrti nechala její ložnici v původním stavu - stala se svatyní - všechny její šaty dál visí ve skříni.

Jen Kellyinu oblíbenou černostříbrnou večerní róbu s ramínky kolem krku má Jean položenou na své posteli a stále je z ní cítit Kellyin oblíbený parfém Dolce &Gabbana. „Navoněla jsem si jím i polštář a v noci ho objímám, takže když se vzbudím, mohu alespoň na okamžik uvěřit, že je ještě naživu a u mne,“ přiznává Jean.

Zdrcená matka

Ůtěchu má zapotřebí, protože ji neustále pronásledují děsivé noční můry. „Slýchám ji ve snu, jak křičí a prosí toho netvora, ať jí neubližuje. Pak už nemůže křičet. Vidím její tvář v tichém křiku hrůzy, ale z úst jí nevyjde ani hlásek, protože jí prořízl hrdlo a přerušil hlasiv­ky. Stojím na konci cesty a nemohu jí pomoct. Křičím na ni, ať uteče, ale je již pozdě. Přiložila jsem si nůž ke krku, zkoušela jsem se tam bodnout a říznout, abych cítila to, co cítila ona, a měla tak představu, jak strašně ji to muselo bolet.

A ničí mě vědomí, že Kelly určitě dobře věděla, že za pár okamžiků umře.“ Přestože jí může být útěchou láska a stálá podpora ostatních dcer - Loreen (26), Susan (24) a Mary (22), Jean se neustále souží tím, že nebyla tehdy na Svátek matek s Kelly. „Přiznávám, že pro své dcery už nejsem tou mámou jako dřív, protože v nitru cítím jen prázdnotu,“ říká smutně. Posledních pět let jsme si byly velice blízké. Vím, že je to klišé, ale byly jsme ty nejlepší kamarádky. Na Svátek matek prosedím celý den na hřbitově na lavičce vedle Kellyina hrobu.

Mé dcery mohou jít se mnou a budou tam vítané, ale ten den patří jen Kelly.“ Pak se Jean svěří s tím, jak je pro ni ztráta dcery těžká i dnes. „Pár měsíců před tím, než zemřela, mi Kelly věštila, byla totiž médium, že mi hrozí smrt při autonehodě. Řekla, že budu sedět s přáteli v červeném autě, dojedeme na křižovatku a tam se to stane. Ostatní měli vyváznout jen se zraněními, ale já bych měla na místě zemřít. Nedávno jsem si objednala nové modré auto, ale zavolali mi, že jediná auta, která teď mají, jsou červená. Jen jsem se usmála a řekla, že to nevadí. Možná se shledám se svou drahou dcerou dřív, než jsem doufala.“

(redakce Jackie)