Láska na první pohled

Rozhodnout se vychovávat cizí dítě není určitě jednoduché, i když náhradní rodiče by se jistě ohradili: „Není cizí, je naše!“ A tak to má být.

Do jednoho prošli kolotočem prověřování a vyšetření, zda jsou vhodnými kandidáty. Prý až třetina žadatelů o adopci po pohovoru s psychologem odpadne. Jedna maminka to trefně vyjádřila takto: „Náhradní rodiče by měli být ještě dokonalejší a lepší než ‚normální‘, aby se nestalo, že se dítěti v nové rodině nebude dařit a bude muset být vráceno do ústavní péče.“ A z našich následujících příběhů je patrno, že skutečně skvělí jsou...

Lucie a Mirek Barkovi, Michal (3)

Pro adopci se rozhodli už před svatbou, protože jak Lucie, tak její manžel trpí roztroušenou sklerózou a hrozilo vysoké riziko, že by jejich miminko mělo tuhle chorobu také. „A to bych mu neudělala!“ poznamenala Lucie.

Hned po svatbě zašli Lucie s Mirkem na městský úřad, podali žádost a brzy nato začali navštěvovat kurzy pro náhradní rodiče. „Byla to docela zábava,“ vypráví Lucie. „Absolvovali jsme přednášky z psychologie - a konkrétně psychologické testy se mi moc líbily! Paní přednášející nás při vyplňování nechala chvilku samotné a my prošli i díky tomu, že jsme si začali okamžitě po jejím odchodu radit! Jsme si jisti, že poslouchala za dveřmi a doufala, že to uděláme. Také jsme vyslechli několik přednášek od sester, které se starají o děti v kojeneckých ústavech, a dokonce jsme se v jednom z nich byli podívat. Když jsem tam viděla ty opuštěné děti, dojalo mě to k slzám...“

Celá rodina Lucii s Mirkem fandila, jen bratr Lucie měl prý nějaké výhrady, které ale Lucka neposlouchala. Vždyť šlo o rozhodnutí její a jejího manžela. Když už pomalu došlo na věc, dozvěděli se, že mohou mít na dítě nejrůznější požadavky, ale moc si prý nevybírali, jen požadovali, aby nebylo starší než čtyři roky a bylo v rámci možností zdravé, aby péči o ně  zvládli bez problémů,
i proto, že oba jsou nemocní. „Ale jestli to bude kluk, nebo holka, to jsme vůbec neřešili, příroda se nás přece taky neptá, ne?“

Zpočátku čekala Lucie telefon každý den, vždyť dětí jsou přece plné domovy. Jak se ale ukázalo, a jak brzy pochopila i ona sama, naše legislativa adopcím moc nepřeje. „Po dvou letech jsme už rezignovali, začalo to vypadat na běh na dlouhou trať. A vtom zazvonil telefon a řekli mi tu nejkrásnější zprávu: Máme tu krásného chlapečka, je mu devět měsíců, chcete ho? Copak to je za otázku, napadlo mě!? Vzbudila jsem manžela a řekla mu: ‚Jsi táta!‘ A už jsme jeli. Cestou jsem zavolala do práce, sdělila šéfce, že asi jdu na mateřskou dovolenou, a musím ocenit, že pro mě měla pochopení a sdílela radost se mnou. Jak by ne, když sama byla v sedmém měsíci těhotenství! Na úřadě nám dali fotku našeho zlatíčka, byl to ten nejkrásnější kluk na světě, a adresu Klokánku, kde do té doby vyrůstal. Po příchodu nás uvítaly tety a hned mi malého dali do náruče. Měla jsem pocit, jako by tam patřil odjakživa...“

To se stalo ve středu. Novopečení rodiče se domluvili s tetami na předání svého syna v pátek a vyrazili na nákupy. Doma neměli nic nachystaného, nevěděli přece, jak bude díte velké a jestli to bude holka, nebo kluk. Koupili oblečení, postýlku, hračky, kufr auta na tu obrovskou hromadu nestačil! A od pátku byla Lucie máma a Mirek táta chlapečka.

„Malý Míša byl nádherný a zlatíčko. Jen se na mě podíval a řekl si nejspíš pro sebe:  ‚Tak jo, beru vás, ale koukejte mě přebalit a nakrmit - a vůbec, rodiče moji, makejte!‘ První týden byl pro mě šokový, zničehonic jsem byla máma a zjistila jsem, že všechny nastudované knihy jsou sice zajímavé, ale praxe je trochu jiná. Asi po čtrnácti dnech se naše rytmy sžily a začalo to být fajn. Už jsem se tak o malého nebála a neposlouchala každé jeho  nadechnutí. Taky musím ocenit, že Mirek si se mnou rozložil hlídací směny a pak to šlo hned líp. Pak ale přišel první šok: Míša pořád plakal. Co s tím? Po všech těch školeních jsem si myslela, že má možná problém s jiným prostředím, a ono ne, byl to zánět středního ucha... Vyděsilo mě to, ale naštěstí doktory máme skvělé, takže to bylo rychle za námi a já měla první nemoc za sebou...“

Teď už budou Míšovi tři roky, v září nastoupí do školky, kam zatím chodil na hodiny pro batolata. Moc a moc se těší a Lucie taky, protože bude mít víc času na sebe a na kamarády. Zkrátka roste jako z vody a dělá všem jen a jen radost. Každý rok na svoje „druhé narozeniny“ (tedy v den, kdy si ho vzali noví rodiče) jezdí s mámou a tátou do Klokánku. Tety z něho mají taky velkou radost, jaký z něho roste šikula. „Je báječný!“ dodává na závěr Lucie, „jen mě mrzí, kolik dětí pořád čeká na své rodiče... Kdy se to už změní?“

Světla a Jaroslav Kořánovi, Antonie (3)

Dnes už jsou Toničce tři roky a tři měsíce. Sedí se svou maminkou na zahradě pod velkou lípou a dívají se spolu na červený buk, který zasadili, když do rodiny Tonka přišla. Ví, že je její, že je to životní strom, který s ní poroste a bude svědkem všech jejích radostí i smutků. Jako má Světla, která pozoruje svoji dceru, jak vaří z kamínků a trávy jídla pro panenku, svou lípu.

„Vzpomínám na naše první setkání,“ vypráví Světla. „Do Vánoc zbývaly jen tři dny. Seděla jsem s přítelkyní v Cafe Savoy, když zazvonil telefon a veselý hlas sociální pracovnice se mě zeptal, jestli se nechceme přijít podívat na jednu holčičku. Je jí osm měsíců, jmenuje se Antonie, po mamince je Romka a můžeme si ji vzít hned. Nemohla jsem štěstím ani promluvit. Ten večer jsme s mužem jen seděli a nevěřícně se na sebe dívali...“

O adopci začala Světla s manželem Jaroslavem uvažovat už po třech letech manželství. Na radu rodinného lékaře nejprve absolvovali umělé oplodnění. Nepovedlo se.  A Světla se rozhodla, že už nechce v léčbě pokračovat. Příčilo se jí vědomí, že si chce vzít něco, co jí nebylo dáno. „Na světě je tolik dětí, které už tu jsou, nikoho nemají a já můžu alespoň jednomu změnit život,“ přesně tak tehdy uvažovala. A tak následovalo stresující předadopční kolečko. S mužem měli jen jedno přání, a to aby to byla holčička bez zdravotního postižení.

„Cesta do dětského domova byla pro nás oba tehdy o Vánocích nekonečná,“ pokračuje Světla. „Po dlouhém čekání a dalších pohovorech nás konečně odvedli na kojenecké oddělení. Tonička zrovna plakala, když mi ji dávali do náruče. Jakmile jsem ji políbila a přivinula k sobě, přestala. Okamžitě bylo rozhodnuto. Zítra si pro ni přijedeme!“ A začal zběsilý maraton. Postýlka, vanička, láhve a plenky. U Kořánů nečekali tak malé dítě. U kamarádky Světla absolvovala rychlokurz péče o miminko a pocity bezmezného štěstí se v ní tloukly se strachem, jak všechno zvládne. Navíc měla rozdělané zakázky, nasmlouvanou práci... Ale všechno jde, když se chce, nebo ne?

„Domů nás přivezl kamarád, netroufla jsem si řídit auto s takovým pokladem. Nechtěla jsem malou pustit z náručí. Vánoce 2005 se tak staly nejkrásnějším svátkem našeho života. A nejhektičtějším. Tonička se okamžitě stala miláčkem celé rodiny. Vše dostalo najednou smysl a řád. Dodělala jsem práci a odešla na mateřskou dovolenou. Nemohla jsem dál pracovat, nedokázala jsem se soustředit. Nechtěla jsem ošidit ani Toničku, ani sebe. Všechno šlo stranou, má posedlost prací i má kariéra. Ale přiznávám, že to nebylo vždycky úplně lehké, stýskalo se mi. Po roce doma jsem si našla paní na hlídání a chtěla se ke své profesi grafičky vrátit.“

Ale všechno bylo jinak. Přišlo nejtěžší období Světlanina života - lékaři jí diagnostikovali rakovinu prsu. Následovala operace, chemoterapie, ozařování... „Byla to zkouška všeho a všech. V čase, ve kterém jsem konečně měla to, po čem jsem toužila, nastal boj o život. Doufám, že úspěšný. Hned nato jsme sebrali Tonku a odstěhovali se na venkov. Byla a je mou největší oporou, důvodem proč žít, mým parťákem. Mým štěstím a láskou největší.“

Martina Kociánová a Tomáš Tureček, Daniel (3)

„O adopci jsme mluvili několik let. Bylo to téma, které když někdo z nás nastolil, tak bylo jasné, že celý večer nebude už řeč o ničem jiném. Prvotní impulz byl spíš takový, že je čas splatit osudu jeho štědrost. Dětem jsme se s mým mužem nebránili, ale když to osud zařídil jinak, tak jsme si uměli představit, že prožijeme život ve dvou, protože je nám spolu krásně a prostě si vystačíme. Ale když jsme zjistili, že téma adopce je na pořadu večera asi tak pětkrát do týdne, tak jsme začali jednat. To, že děláme dobře, jsme si ale definitivně uvědomili až v jednom z kojeneckých ústavů, kde jsme byli spolu na návštěvě. Tam se samozřejmě dostavil opačný extrém. Člověk by si nejraději odvedl domů rovnou celé jedno patro dětí...

Prošli jsme všemi testy a kurzy, které jsou pro všechny žadatele o adopci povinné, a dobře věděli, že nám nezbývá než čekat. Byli jsme oba hodně zaměstnaní, měli hodně plánů, a tak jsme doma nehypnotizovali telefon, protože jsme byli přesvědčeni, že jednoho dne to, na co čekáme, určitě přijde... Chtěli jsme kluka do tří let, a že přesně takového pro nás mají, nám zavolali za rok. Můj muž mě právě vezl do Českých Budějovic na zkoušku nové opery, byl listopad, nevlídné počasí, padal sníh s deštěm, teprve osm hodin ráno a nám zavolali k benzinové stanici v Táboře, kde jsme právě tankovali, abychom se přišli podívat na Daniela.

Když nám Daniela sestra přivedla, tak si nás chvíli prohlížel, pak se rozběhl a skočil mi do náruče. Držela jsem ho a říkala svému muži: „Tak a teď se svobodně rozhodni.“ Začali jsme se smát, protože už bylo rozhodnuto. Zbývalo už „jen“ zrušit angažmá v barokní opeře ve Vídni, kam jsem pár týdnů před tím vyhrála konkurz. Tak už to v životě prostě někdy bývá. Čtyři dny nato jsem dostala zápal plic, a tak jsme si Dannyho mohli vzít až za měsíc, protože jsem byla nepoužitelná. Volala jsem s pláčem své kamarádce, která má second hand, že se nemohu zvednout z postele, nemám pro Dannyho vůbec nic a nevím, jak to udělat. Ona byla zrovna na dovolené ve Vietnamu, ale vše odtamtud zařídila a její kolegyně mi domů přivezla asi dvanáctikilový pytel věcí. To mě tak uklidnilo, že jsem se začala uzdravovat. Na přípravu dětského pokoje a veškerého vybavení jsme měli jenom asi týden.

Dannyho jsme si přivezli čtyři dny před Vánocemi. Hned druhý den jsme s ním šli do divadla na koncert, protože lístky jsme si koupili dříve, než jsme věděli, že budeme tři. Čokoládovou figurku, kterou jsme pro něho měli jako úplatek za to, že tam vydrží, jsme ale nakonec použili k tomu, abychom ho dostali o přestávce domů.

Paní na hlídání nemáme, tet si užil už dost, ale protože oba pracujeme, tak každému týdnu předchází podrobná logistická příprava. Kdy se vrátím z práce já a kdy do ní odejde Tom.
Pravdou je, že Danny vplul do našeho života tak samozřejmě, že občas zapomenu, že s námi není odjakživa. Jen tu a tam se mě nějaká maminka na pískovišti zeptá, jak dlouho měl Danny dudlík, a… a já nevím.“
 
Zájemci o adopci, obracejte se v Praze na magistrát, mimo ni na krajské úřady. Více na: www.adopce.com.

(Šárka Schmidtová, Family Star)